Héctor Alejandro je kněz z mexického Tabaska.
Ve Španělsku prožil uzavření kvůli pandemii koronaviru, když dokončoval bakalářské studium teologie na Navarrské univerzitě, a říká, že je šťastný, že zde může znovu trénovat za všechno, co dostal.
Když se v červnu vrátil do Mexika po ukončení studií, také zažil uvěznění, ale jinak: byl doma, se svou rodinou. Přestože se v obou případech snažil v tak složité situaci co nejlépe pomoci, v Tabasku nemohl přijímat každý den: "Velmi mi to chybělo. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl štěstí, že jsem mohl prožívat každodenní mši svatou," říká.
"Uprostřed těchto těžkých časů mi Pán udělil kněžské svěcení. Bylo to něco překvapivého, protože na rozdíl od běžných svěcení v mé diecézi bylo to moje za zavřenými dveřmi, zúčastnit se ho mohla jen moje rodina. To mi však pomáhá prožít tento okamžik zvláštním způsobem, jen já a Bůh". O několik dní později mu biskup jeho diecéze dal za úkol vrátit se na Navarrskou univerzitu a pokračovat ve studiu.
"Mým snem je vyškolit se, abych mohl církvi lépe sloužit," říká. Vzpomíná, že jako dítě se účastnil aktivit ve své farnosti, katecheze, nedělních slavností, eucharistické adorace a dokonce i misijní skupiny. "Tam si mě Pán postupně získal. Až do Svatého týdne 2012, kdy byl na misiích v jedné vesnici, potkal staršího kněze, který se hodně "vyčerpával". A přestože si sám sebe vždy představoval jako otce rodiny a jeho plány byly zaměřeny na studium inženýrství na univerzitě, Bůh mu vyšel vstříc.
Během let strávených v semináři v mexické Villahermosě studoval některé knihy profesorů, kteří ho později učili v Pamploně: "Bylo pro mě vzrušující setkat se s autory knih, které jsem četl. Na vlastní kůži mě učili své lásce k teologii. Od nich jsem se naučil, že teologie je cestou k lásce k Bohu. Nikdo nemiluje to, co nezná, a oni nám uměli předat hlad po lepším poznání Boha".
Poté, co právě přistál v Pamploně a má kus srdce ve Španělsku a druhý v Mexiku, napadá ho několik slov, která se naučil od dona Juana Antonia Gila Tamayo, kněze formátora v mezinárodním semináři Bidasoa, který zemřel v březnu 2019: "Když přijdou chvíle nostalgie, musíš mít hlavu v knize a srdce v diecézi, protože všechno, co se tady naučíš, tam máš dát něco dobrého." A je v tom. "Moje první dny kněžství byly výjimečné, nemohl jsem sloužit mši svatou za účasti věřících, ale první mše svaté jsem vždy slavil s rodinou. Během odpoledne jsem roznášel svaté přijímání lidem v mé komunitě a chodil žehnat domy, to mi pomohlo udělat první kroky v kněžství. To jsem dělal až do svého návratu do Španělska.
"Tato situace, ve které žijeme, mě přiměla přemýšlet o hladu lidí po Bohu, a jak mi řekla moje matka před vysvěcením: "Budeš vysvěcen v této situaci bolesti, abys mohl pochopit bolest druhých".
"Děkujeme vám za vaši štědrost. Velmi se svěřuji vašim modlitbám, protože vím, že Pán má pro mě něco připraveno, nevím co, ale důvěřuji mu.
Počítejte s mými modlitbami, ať naše Matka Panna Guadalupská požehná vašim rodinám a vaší práci.
